Jeden z mnoha dnů ve Skotsku
Neděle : 31.12.06
Na Silvestra vstáváme v pět a vše se opakuje jako včera . Dnes bychom však měli dělat za větší přípatky než v sobotu. Alespoň v Amazonu to tak bylo.
Jsem přidělen na pracoviště , kde se ukládají kuřata na tácky . Vtip je v tom , že kuře nelze položit na tácek normálním způsobem , ale musí si tam stabilně sednout s křídly pod zády jako když bombardér vysune podvozky nad přistávací plochou. Dělá se to následovně. Kuře hodíte na břicho , křídla prsty sevřete , palci vychýlíte předloktí, nalomíte ho a podtáhnete do podpaží kuřete . Tím drůbeží hnáty znehybníte. Připomíná to chvat jiu-jitsu . Pak kuře otočíte jako soupeře kolem příčné osy a mrsknete ho na tácek tak , že zkřížená křídla fungují opravdu jako stabilizační podvozky . Lze to taky udělat s kuřetem na zádech. Ale mně to nejde ani s kuřetem na břichu ,ani na zádech ,ani na boku. Kuřata mi v gumových rukavicích kloužou z rukou jako by byla namydlená a zuřivé skotské baby rvoucí se s kuřaty kolem mne začínají řvát . Mimo jiné mi nervním způsobem vysvětlují , že ta křídla se lámat nesmím . Jenže já mám jiné starosti. Vůbec ta mrtvá kuřata nestíhám odebírat z pásu.Vymknout jim křídla z kloubů a ještě jim strčit holeně do zadku. To je taky jeden z našich úkolů. Tím však posílám po pásu kuřata bez tácku .Dělám to tak často, že to první kontrole uniká a ten pitomý stroj kuře okamžitě zabalí do folie. Další kontrola pak ječí , třepe kuřetem ve fólii a dostává záchvaty , protože zabalené kuře bez tácku vypadá jako mumie a to by nikdo nejedl. Začínám propadat panice. Po zuřivých Skotkách popadl vztek i polské baby .Snaží se mne to naučit , ale marně. Tak jen hází drůbež , kterou nezvládám směrem ke mně . Kuřata se mi kupí na stole a zaplavují moje pracoviště . Už je nemám kam dávat a kde jim nasadit jiu-jistu. Všichni se mi ve svém zájmu zoufale snaží opět pomoci , neboť mé pracoviště se začíná rozpínat na ta jejich . Pak ale nezvládají balit ta svá kuřata . A to ještě ke všemu ze zásobníku začalo padat těch kuřat o něco víc . Je jich teď už tolik , že se ucpal pás . Kuřata narážejí do sebe , tlačí se jako živá jedno přes druhé a padají na zem . Jakási šílená skotská pracovnice něco hystericky křičí , zuřivě ukazuje na žlutá kolena kuřat a mrská těmi kuřaty do velkého kontejneru. Ty vykuchané bestie jsou asi zkažené . Kuřata naposled létají vzduchem . Všichni je házíme do toho velikého kontejneru . Kuřata za chvíli celý kontejner zaplní , ale někdo už se řítí s kontejnerem dalším. Do toho vbíhají nějací specialisté s teploměry , píchají je do kuřat a měří jejich posmrtnou teplotu. Mně je i bez teploměru zřejmé , že ta kuřata jsou podchlazená. Přemýšlím jestli by nebylo lepší utéct. Uprostřed té vřavy se vedle mne náhle objeví sympatická mistrová a vysvobodí mne . Jdu na jiné pracoviště. Uf, to jsem si oddychl. Bylo to o fous před infarktem.
Cestou na jiné pracoviště zahlédnu moji známou Jihoafričanu. Mává na mne a ptá se , jestli mám ty teplé rukavice. Samozřejmě , že jsem je zapomněl na ubytovně.
Na novém pracovišti to také vypadá nejdřív šíleně , ale nakonec se ukáže , že to není problém . Na běžící řetěz s háky , věšíme různé přepravky - pochopitelně , že na zelený hák červenou přepravku , na červený hák zelenou přepravku , na každý první modrý hák šedivou přepravku a tak podobně nelogicky dál a dá…. To přece dá rozum , že dávat zelené přepravky na zelené háky by nemělo smysl.
Pracuji se čtyřmi Skoty. V té rychlosti věšení přepravek připomínají zbrklé smějící se postavy z grotesky. Jeden má ironický výraz, druhý širokým úsměvem a třetí vypadá jako po nemoci. Pak přichází čtvrtý . Kolébá se jako Quasimodo . Je taky tak podsaditý a každým šilhajícím okem se dívá jinam . Řítí se přímo na mne a má divný výraz. Asi jsem zase udělal něco blbě a on se mne pokusí zabít . Bleskově mne však belhavou chůzí mine , pozdraví se s kamarády a jako jediný , kdo pochopil ten systém věšení přepravek se pustí s žonglérskou zručností do práce. Stačí to navěsit všechno sám. Nikoho nepotřebuje. Postupně se ukáže , že je to asi největší dobrák ve Skotsku .Všem pomáhá a dává velký pozor na to , abych neprošvihl nějakou přestávku. Teď v neděli a ještě na Silvestra je máme každou chvíli. Já na to v tom fofru a soustředění se na přepravky opravdu zapomínám . Čas tu běží rychleji. Quasimodo ke mně vždycky přijde , koulí bulvami , snaží se trefit pohledem na mne , ale stejně se dívá svýma nesesynchronizovanýma očima jen kolem mne . Jeho panenky se nedokáží udržet na jednom místě a trefit pohledem cíl . Kdo ví co vlastně vůbec vidí ? A jak je možné, že se trefuje přepravkami na ty háky ? Ale teď zřejmě vidí mne a naznačuje rukama , abych si šel odpočinout. Kofi breake ! Přestávka na kafe , usmívá se křivě. Pusu taky neumí narovnat . Bež ! Běž ! Kofi breake !
Doma jsem asi ve 20.00. Všimli jste si , že jsem napsal doma ? Asi si na tenhle život začínám zvykat. Vyměním si simkartu v telefonu a už mi naskakují esemesky. Od Milady , od švagrové.. ……To se mi vždy udělá smutno. Najednou se nedokážu ovládnout. Fakt se mi v očích objeví slzy ... To jsem vůl ! Odpovídám a sotva vidím na display. Pak jdu do sprchy. Tam na mne padne únava , takže po sprše zalezu do postele a chvíli spím. Karel s někým vyrazil do města , ale mne to s ním nebaví a žádného dalšího přítele tu nemám. Možná bych měl jít , třeba tam nějakého přítele objevím , ale nějak se mi nechce . Silvestr házím za hlavu . Od 22 do půlnoci se přerušovaně učím angličtinu posílám manželce další esemesku a poslouchá muziku z počítače. Ještě , že jsem si písničky od kluků okopíroval. Hlavně Radůzu . Ta dívka je pro mne génius. Na rozdíl od té - mezi kuřaty- krásné Polky je tohle krása, která bolí , která přesně zasahuje ta nejcitlivější místa v člověku a tím povznáší. Jak je možné , že tak mladá zpěvačka už ví , kde ta místa v člověku jsou ? Co asi musí mít za sebou ? A jak to , že se nenechala zmást třpytkami. Její krása opravdu bolí. Bolí a povznáší zároveň. Ví toho o životě prostě moc. A taky se mi zdá , že je k životu drzá . V tom je možná klič k jejímu úspěchu . Takže se trochu stydím , ale dám si na závěr Kabáty. To jsou spontánní , jednoduché , ale podle mne poctivé nakládačky : Každej chlap má někdy strach , že mu dojdou kule a prach ….. Musím přiznat ,že tenhle strach někdy opravdu mám.
Je půlnoc. Posílám Miladě esemsku. Odepisuje , že čeká , až se přestane střílet . Tady se střílí taky . Dám si ještě jednu píseň a jdu spát .